Kuba a Terezka se překřikují, máma zapisuje:

Byli jsme na svištím vejletu. Nejdřív jsme jeli vlakem, pak jsme šli pěšky. Dlouho.
Dlouho jsme šli do kopce asi 100 nebo 1000 metrů vysokýho a došli jsme do takovýho lomu, co se podobá spíš nádraží. Tam jsme čekali a pak nás odvez malej dětskej vláček a pak jsme jeli nazpátek. Ten vláček nás zavezl jako pod skálu a tam byla taková vyhybka, mašina na ní najela, odpojila se od Terezčinýho vagonu, zajela za nás a připojila se k mýmu vagonu. Celkem tam byly 3 vagony. Byli tam Svišti i cizinci z jinejch zemí. Anglický nebo japonský. A pak jsme šli pěšky do tunelu, ve kterým jsme šli a koukali na stovky mašin a jednu sanitku, který příští sobotu všechny vyjedou. A pak jsme šli a uviděli jsme gong. Hagenův. Terezka: „Já jsem si nezazvonila. Oni volali potom Hagene, přijď si pro mě, a já jsem se bála.“ Kuba si zazvonil třikrát. Hagen ale nepřišel. Terezka: „On byl jenom z kosti a ta kost se hejbala.“ A viděli jsme netopýra. Terezka jednoho a Anča dva. Pak jsme šli na autobus a jeli jsme domů. Terezka nejvíc šla s Vendulkou a Vednou. Kuba nejvíc s Mikulášem, Matýskem, Štěpánem, Markem a Vaškem. Ještě tam byly Dorotka, Anča a Majda. Mazalka tam nebyla.
Terezka: „Líbilo se mi tam, i když jsme tam nespali.“
(zapsáno 18.10.2008)