Jak jsme šli za Hagenem

Již ve vlaku k nám přistoupil nějakej jinej oddíl, trochu jsme se báli, abychom nevystoupili s menším či větším počtem svišťů. Ale vše dobře dopadlo a mohli jsme se vydat z Loděnice nahoru do kopce. Svišti nedostali povolení hned ve vlaku vybalit svačinu, tak pořád škemrali, že už mají hlad, že už chtějí svačit, ať už je svačina. Tak jsme v půlce kopce vyměkli a svačinu jsme povolili.
Pak jsme pokračovali do kopce nahoru. Všichni vzorně šlapali. Nikdo si nestěžoval, že ho bolí nožičky, jen občas někdo chtěl zase svačit. Po cestě jsme byli nuceni dobýt průsmyk, jelikož byl obsazen nepřátelskými hordami. Vše naštěstí skončilo pouhým jedním lehkým zraněním.Když jsme dobyli průsmyk, pokračovali jsme v sápání. Pak už to byl jen kousíček k Solvayovým lomům. Přišli jsme přesně na prohlídku. Nejdřív jsme si prohlídli muzeum a pak vláčkem odjeli na okružní jízdu. Skončlili jsme u štoly, kde se podle pověsti skrýval Hagen. Někteří odvážní svišti dokonce zazvonili na Hagenův zvon. Doufám, že se příští rok sejdeme na podzimním výletu v plném počtu :-).
Pak zase svačina, měli tam ovšem trochu velký nábytek. No a pak už jsme jen pospíchali na autobus, aby nám neujel. Naštěstí jsme si ho nadběhli, tak jsme měli ještě než přijel chvilku času na fotbálek se dvěma, případně třema míčema. Vyhráli čepičáři.
No a v autobuse usnul vyčerpáním pouze Robert, tak jsme zvládli předat svistě rodičům na Zličíně v celkem čerstvém stavu.
Takže příště už chci, mohu, dovedu... ať ty výlety končí stejně. Že bylo krásně jsem ani nepsala, je to z fotek patrné a ještě byste záviděli, že jste s námi nebyli.