Protože se mi na Křivoklátsku moc líbí, rozhodli jsme se udělat si se svišti výlet na Kokořín. Kokořínsko je vyhlášená turistická oblast, a to nejen díky velmi fotogenickému hradu Křivoklát, ale taktéž i díky velmi fotogenickým pískovcovým skalám. Když se tyto atrakce spojí s krásným počasím, je tlačenice v autobuse zajištěna. 
Tudíž jsme se dohodli, že se sice budeme dopravovat autobusem, ale místo k sezení si pojistíme místenkami. Proto byl vydán pokyn, aby se všichni svišti včas prihlásili a potvrdili svou účast, což nakonec nebylo třeba, poněvadž autobus v 8:00 byl zrušen. Do dalšího autobusu jsme se dostali včas, takže všichni seděli (kromě Horáce). Mobilní zásobovací jednotka ve složení Johanka - Orel Piskoř vyrazila auty poté, co vybala batohy se stany, spacáky a podbně. Cesta uběhla bez vážnějších problémů.
Po výstupu z autobusu jsme během pár minut dorazili na turistickou trasu lemovanou malebnými skalkami s vytesanými jeskyněmi, pročež se rozpoutala jedna z mnoha šiškobitev. Byla stanovena přísná pravidla pohybu ve skalách, která ovšem bylo nutno neustále vynucovat fyzickým trestáním.
Za soustavného šiškobitvování jsme dorazili k jeskyni Obraznice (zamýšleným cílem byly Prolézačky) a posléze jsme došli do Bludiště. Procházeli jsme třikrát stejným místem, což vzbudilo v mužstvu nelibost a reptání a bylo třeba zjednat kázeň. Na slova "to tady chodíme furt dokola" a "to vůbec nemělo cenu" bylo použito vlídné domluvy.
Zde se skupina, nazvěme ji pro přehlednost skupinou A, spojila se skupinou B, neboli zásobovací jednotkou. Koordinace byla zajištěna krátkovlnnou vysílačkou po ose Orel - Poštolka.
Odehrála se další šiškobitva.
Načež jsme skrze Náckovu rokli a Močidla dorazili na tábořiště. Zde jsme nalezli baťohy s veškerou výbavou pro táboření. Vše by bylo naprosto bezproblémové, kdyby zrovna při opékání buřtů nezačalo pršet. Takže idylka se změnila v poněkud stresovou situaci, kdy se naprosto mokří a od buřtů naprosto mastní svišti měli uložit. 
Do toho Anča ješte dostala pigáro do nohy - diplomaticky jsem žihadlo vydával za trn, protože jsem měl nějaký nejasný pocit, že žihadlo by Anču bolelo víc... Já tedy jsem určitě radši, když se píchnu o trn, než když dostanu žihadlo.
No ale na konec jsme je nějak uložili. Já jsem se vydal autem pro vodu načež jsem ve tmě a začínající mlze zabloudil a jezdil asi půl hodiny sem a tam, než jsem trefil tu správnou odbočku. Ještě že už přestalo pršet.
Ráno jsem se probudil v šest, ale ještě do sedmi se mi podařilo předstírat, že je noc. Takže si asi svišti, u kterých jsem spal na předsíňce ve stanu, opravdu mysleli, že je ještě noc a nevylezli. Ale pak už se to nedalo odkládat a musel jsem ven. Nechtělo se mi, ale nakonec se ukázalo, že ty kapky, které bušily do stanu, padaly je ze stromu a vlastně svítí sluníčko. Udělali jsme čaj a chleby se sýrem a pak jsme zabalili. Svišti si našli klacky a zplundrovali pořadnej kus kopřiv okolo tábořiště.
Pak jsme vyrazili na Kokořín. Vylezli jsme na věž a to bylo tak všechno. Z velké Křivoklátské věže je překvapivě mizerný výhled. Takže jsme zase slezli a vydali se na stanoviště zásobovací jednotky, kde jsme si dali sekanou a zahráli si na pašeráky.
Ale pak už bylo na čase vyrazit na nádraží, jelikož nás čekaly ještě minimálně čtyři kilometry.
Cestou na nádraží jsme se stavili i v cukrárně, což všechny sviště samozřejmě potěšilo.
České dráhy byly v Mladé Boleslavi evidentně zaskočeny tím, že by je mohl někdo použít v neděli odpoledne na dopravu do Prahy, takže svišti strávili většinu času v leže či v sedě na podlaze. Ale pranic jim to nevadilo, možná i proto, že někteří z nich (Čenda, Anča, Matýsek) si předtím v motoráku ze Mšena dáchli.
A samozřejmě, zde jsou fotky.
Příspěvky
