Program na jaro 2009

K dispozici zde.

Hra po Vyšehradě

Tak jsme vám takhle jednou šli na Vyšehrad a představte si, nikdy jsem si toho nevšimla, ale vyrostly tam čtyři přístavy. Antverpy, Sevastopol, Saint Tropez a Sydney. Tyto čtyři přístavy spolu čile obchodovaly a snažily se vydělávat na nebohých obchodních lodích, které vozily zboží tam a zpátky a taky občas někam jinam. Čím vícekrát bylo nějaké zboží procleno, tím mělo větší hodnotu.
Nebohé obchodní lodě se občas staly kořistí pirátů. Ti jim sebrali všechno zboží a někde ho potajmu ukryli, nejlepší skrýš asi byla v krabičce od cigaret v odpadkovém koši. Na pořádek na moři dohlížely torpédoborce, které občas nějakého piráta chytily a obraly o všechno zboží, co měl u sebe, případně hledaly tajné skrýše. K velikému překvapení, těsně, ale přece, vyhráli piráti, ale tak už to asi na světě chodí.
Po svačině jsme se stali obětí přepadení, kdy se svišti domluvili a všichni najednou na nás zaútočili sněhovými koulemi, kdo neuměl házet, vyráběl koule pro ty, kteří měli mušku lepší.
Potom jsme se vydali prozkoumat pevnostní valy hradu Všehradu. Pevnostní valy byly z větší části opatřeny spojovacími chodbami a kasematy, sloužícími jako sklady střeliva a potravin. Největší z těchto prostor, dnes zvaná Gorlice (330 m², výška 13 m) se nachází v nitru bastionu č. 33. Tam jsme nešahali na originály soch z Karlova mostu a protože tam byla krásná akustika zazpívali svišti pár písní. Po cestě zpátky paní průvodkyně zhasla a my museli tmavou chodbou, k orientaci nám musely stačit drobné prosvětlovací otvory ve stropě.
A protože byla trochu zima, dali si svišti ještě závod v bludišti. Někteří se zahřáli opravdu hodně, neboť se uprostřed někde zamotali a běželi zpátky, tak to měli dvojitě.
No a pak jsme šli domů. Fotky jsou tady

Na Závist

Mám tu ještě jeden dluh... takže když jsou ty vánoce, budu štědrá a nadělím vám dva zápisy najednou.
Nejdřív to vypadalo, že na výletě umrzneme a zůstaneme někde zavátí, ale nakonec jsme měli obrovské štěstí, vánice přišla, až když jsme vystupovali z vlaku v Praze.
V lese jsme procvičovali útok a obranu s papírovými koulemi, keteré svišti doma vyráběli, někdy teda jejich rodiče :-)

No a pak najednou jsme narazili na příšerně odporné dračí stopy, asi to byly jeho soply, nebo krev, těžko říct, odporné to bylo v každém případě. Když jsme našli poslední stopu, ukázalo se, že jsme padli do pasti skřetů, kteří strážili hnízdo s dračími vejci. Naštěstí se svišťům podařilo všechny skřety pobít a dračí vejce sníst a tak získat dračí sílu, která byla nezbytná pro zpáteční cestu. Na Závisti si ještě svišti zahráli takovou nějakou barevnou honičku, kterou si Intoš vymyslel. U nádraží bylo naštěstí dětské hřiště, tak jsme na vlak počkali tam. No a jak jsem psala, u vlaku nás přivítali nejen rodiče, ale hlavně velmi nepříznivé počasí, ale to už nám bylo jedno...
No a ty fotky

Vánoční výlet

Tak výlet jsme začali tím, že jsme se nacpali do první třídy odkud nás pan průvodčí vyhodil. Venku svišti dostali různé masky, což bylo velmi fotogenické, takže omluvte zvýšené množství pořízených záběrů.
Po cestě svišti hráli hru zvanou Dvacet, která spočívala v tom, že když nějakej dospělej zakřičel DVACET!!! všichni se běželi schovat. Potom se ten dospělej rozhlédl, koho spatřil jmenoval, třeba žirafo, růžovej Batmane, voso a ti, co zůstali ukryti na povel vyrazili a kdo byl u něj první, vyhrál. Nejlépe se schovávala Vendulka viz foto a Toník, kterej občas během schovávání zapomněl, že se schovává.


Když jsme dorazili k Lucce, našli svišti stromek ozdobený jen pro ně barevnými pastelkami. Potom si puštěli doma lodičky se svíčkama. Zazpívali jsme si nějaké koledy a rozdali dárečky. Po svačince byl nejvyšší čas vyběhnout ven, v rychlosti vyprskat nějaké prskavky a vyrazit směrem k autobusu. Tam byl problém udržet některé sviště vzhůru... no a fotky jsou ke zhlédnutí zde

Jak vyrobit papírové koule

Zde je stručný ale výstižný návod na výrobu papírových koulí:

Koule lze vyrobit různými způsoby. Kvalitnější koule se vyrábí tak, že vezmeme starou ponožku, nacpeme ji novinami a zašijeme. Jednoduší způsob spočívá v tom, že noviny natrháme na malé kousky, dáme do vody, rozmixujeme na kašičku, uplácáme koule a necháme uschnout (většinou schne tak 3 dny). Takto vyrobené koule jsou sice dosti tvrdé, ale jsou celkem lehké, takže neublíží. Je ale nutné je nechat důkladně vyschnout! Případně můžeme koule vyrobit prostě tak, že zmačkáme noviny a oblepíme je izolepou. Takové koule toho málo vydrží, ale jsou jednodušší na výrobu.

Ponožka ani izolepa se v přírodě nerozloží tak snadno jako papír, takže doporučuji použít pouze vodu (případně s přidáním škrobu - bez mixování) a dosušit v troubě při nízké teplotě.

Pro Bitvu s neznámým protivníkem na Závisti si prosím připravte okolo deseti koulí.

Kuba a Terezka se překřikují, máma zapisuje:

Byli jsme na svištím vejletu. Nejdřív jsme jeli vlakem, pak jsme šli pěšky. Dlouho.
Dlouho jsme šli do kopce asi 100 nebo 1000 metrů vysokýho a došli jsme do takovýho lomu, co se podobá spíš nádraží. Tam jsme čekali a pak nás odvez malej dětskej vláček a pak jsme jeli nazpátek. Ten vláček nás zavezl jako pod skálu a tam byla taková vyhybka, mašina na ní najela, odpojila se od Terezčinýho vagonu, zajela za nás a připojila se k mýmu vagonu. Celkem tam byly 3 vagony. Byli tam Svišti i cizinci z jinejch zemí. Anglický nebo japonský. A pak jsme šli pěšky do tunelu, ve kterým jsme šli a koukali na stovky mašin a jednu sanitku, který příští sobotu všechny vyjedou. A pak jsme šli a uviděli jsme gong. Hagenův. Terezka: „Já jsem si nezazvonila. Oni volali potom Hagene, přijď si pro mě, a já jsem se bála.“ Kuba si zazvonil třikrát. Hagen ale nepřišel. Terezka: „On byl jenom z kosti a ta kost se hejbala.“ A viděli jsme netopýra. Terezka jednoho a Anča dva. Pak jsme šli na autobus a jeli jsme domů. Terezka nejvíc šla s Vendulkou a Vednou. Kuba nejvíc s Mikulášem, Matýskem, Štěpánem, Markem a Vaškem. Ještě tam byly Dorotka, Anča a Majda. Mazalka tam nebyla.
Terezka: „Líbilo se mi tam, i když jsme tam nespali.“
(zapsáno 18.10.2008)

Jak jsme šli za Hagenem

Již ve vlaku k nám přistoupil nějakej jinej oddíl, trochu jsme se báli, abychom nevystoupili s menším či větším počtem svišťů. Ale vše dobře dopadlo a mohli jsme se vydat z Loděnice nahoru do kopce. Svišti nedostali povolení hned ve vlaku vybalit svačinu, tak pořád škemrali, že už mají hlad, že už chtějí svačit, ať už je svačina. Tak jsme v půlce kopce vyměkli a svačinu jsme povolili.
Pak jsme pokračovali do kopce nahoru. Všichni vzorně šlapali. Nikdo si nestěžoval, že ho bolí nožičky, jen občas někdo chtěl zase svačit. Po cestě jsme byli nuceni dobýt průsmyk, jelikož byl obsazen nepřátelskými hordami. Vše naštěstí skončilo pouhým jedním lehkým zraněním.Když jsme dobyli průsmyk, pokračovali jsme v sápání. Pak už to byl jen kousíček k Solvayovým lomům. Přišli jsme přesně na prohlídku. Nejdřív jsme si prohlídli muzeum a pak vláčkem odjeli na okružní jízdu. Skončlili jsme u štoly, kde se podle pověsti skrýval Hagen. Někteří odvážní svišti dokonce zazvonili na Hagenův zvon. Doufám, že se příští rok sejdeme na podzimním výletu v plném počtu :-).
Pak zase svačina, měli tam ovšem trochu velký nábytek. No a pak už jsme jen pospíchali na autobus, aby nám neujel. Naštěstí jsme si ho nadběhli, tak jsme měli ještě než přijel chvilku času na fotbálek se dvěma, případně třema míčema. Vyhráli čepičáři.
No a v autobuse usnul vyčerpáním pouze Robert, tak jsme zvládli předat svistě rodičům na Zličíně v celkem čerstvém stavu.
Takže příště už chci, mohu, dovedu... ať ty výlety končí stejně. Že bylo krásně jsem ani nepsala, je to z fotek patrné a ještě byste záviděli, že jste s námi nebyli.