Cyklovýlet

V sobotu byl sviští výlet na kolech.Počasí se nám vydařilo.Do stromovky jsme jeli ciklosteskou podél Vltavi.Ve stromovce na nás čekali ti bez kol.Dělali jsme různé soutěže.Soutěžilo se v závodu,šnečím závodu,slalomu,krasojízdě,a jízdě v terénu.Výsledky soutěže: na 1.místě se v mladší kategorii umístili Vendulka a Terezka,na 2.a 3.místě se umístil Tonda Váňa.Ve starší kategorii se na 1.místě se umístil Mikuláš a na 2.místě se umístila Anča a na 3.místě se umístil Matyáš.Hubert si zapomněl batoh na srazu a intoš pro něj musel dojet.S Ančou byla prča,povídalijsme si vtipy.

Kosmický výlet

Sešli jsme se na Smíchovském nádraží a bylo nás jako psů. Z hrůzy, že se nevejdeme do autobusu, zabrali jsme poměrně včas celé nástupiště. 23 svišťů, 8 dospělých, jeden kočár a Anýz. Když autobus přijel, ukázalo se, že nástupiště bylo sice plné lidí, ale ti čekali na úplně jiný autobus. Dan v autobuse okamžitě usnul, což nás všechny dost překvapilo. Když jsme se vypakovali na Zbraslavi z autobusu, museli jsme najít červenou značku. U kapličky svišti museli samozřejmě hned svačit, jsou totiž neobyčejně žraví. Po svačině každý obdržel jeden supertajný předmět, který musel donést bez toho, aby ho někdo spatřil, až na druhou kosmickou stanici. Protože jsme se ocitli na neznámém území, bylo potřeba velmi opatrně projít, aniž by si nás nějaký mimozemšťan dal k obědu. Takže jsme se museli neustále schovávat. Pro jistotu jsme měli na hlavě i ochranné přilby. Pozornosti jedné mimozemšťanky jsme se ovšem nevyhnuli, byla nějaká nervozní a i když s sebou měla nějakého nadpozemského domácího mazlíčka, sršely z ní akorát blesky. Ještě že jsme měli ty helmy.
Po krátké chůzi jsme v lese našli místečko jako stvořené pro různé honičky s kosmickou tematikou. Když se svišti dostatečně unavili, dali jsme se opět do pohybu. Zaskočila nás rozdvojka na cestě, proto jsme se rozdělili a mladší, starší, no prostě ti, co jim již mnoho sil nezbývalo, šli kratší cestou a odpustili si výhled z vyhlídky a ti odolnější si prohlédli panoramata. Sešli jsme se u posedu, kde jsme narazili na dalšího mimozemšťana. Tahle planeta byla nějaká nehostinná. Chtěl po nás občanky a tak. Byl velmi nerudný. Naštěstí jsme se ubránili jeho negativním paprskům, které nás nezahnaly, nezneškodnily, jen malinko přiotrávily.
Zahráli jsme si potom ještě v lese hry s míčem, tentokrát už bez ochranných kosmických pomůcek, neboť většinou vzaly za své při prvních hrách.
Na autobus zpátky jsme překvapivě přišli s hodinovým předstihem, tak jsme ještě chvíli okupovali dětské hřiště a dokonce se nám podařilo ho opustit v původním stavu, nepoškozené.
Vzhledem k tomu, kolik nás bylo považuji výlet za úspěšný v tom, že nebyly žádné úbytky :-)
Trochu fotek je zde, ale nebylo moc světla, tak jich není tolik, ty ostatní byly takové nijaké.

Rýžování zlata

Tak jsme se sešli v hojném počtu a vyrazili vstříc zlaté horečce. Přes hory a doly jsme se dostali do Studené, kde byla otevřena štola svatého Josefa. Svišťů bylo tolik, že se nevešli do jedné skupiny, tak to bylo trochu nadlouho, ale zase dostali moc pěkné hazuky a helmy. Ve štole byla hrozná zima. Jinak nevím, co tam bylo, protože tam byly nízký chodbičky, tak jsem tam ani nešla. Jak svišti postupně vylézali ze štoly, ze svých batůžků vyndavali rýžovací talíře a snažili se, opravdu poctivě něco najít. Bohužel musím konstatovat, že výprava byla neúspěšná a to i přes to, že jim tam Gábina pro jistotu naházela takové hezké skleněné kamínky. Nenašli ani jeden. když už jsme byli všichni mokří a zmrzlí, uklidili jsme pánvičky a vydali se k vlaku, abychom ho stihli. Bylo tři hodiny do odjezdu a měli jsme před sebou ještě tři kilometry, což bylo tak akorát. Po cestě nás zastihla šílená bouře, někteří neměli pláštěnku, takže jsme se schovali pod obrovským stromem. Ne na vyvýšeném místě, nejsme praštění. Tam svišti pro ukrácení dlouhé chvíle hráli hru s míčem a když přestalo pršet, vyrazili jsme k nádraží. Na nádraží jsme dojedli poslední zbytky, protože jinak se samozřejmě svačilo skoro celou cestu, jako vždycky. A když byli svišti najedení, hráli hru se stočenými novinami. Nakonec jsme v různém stupni vyčerpání nasedli do vlaku a odjeli domů. Nějaké fotky jsou zde.

Zbraslav

Sešli jsme se na nádraží v Bráníku a bylo tam teda opravdu hodně svišťů. Někteří tam teda nebyli, protože mysleli, že je sraz až v deset :-) ale i ti nás nakonec sehnali a dohnali. Ve vlaku moc milá průvodčí chtěla doklady, že těm malejm svišťům není ještě deset, tak to mě pobavilo a dělala jsem trochu natvrdlou, pak to nevydržela a odešla.
Bylo krásně a tak jsme vyrazili směrem k zoo. Po cestě probíhala soutěž, kdo si zapamatuje víc zvířátek z celé zoologické zahrady. Nakonec jsme dorazili k ohništi a svišti dostali za úkol po družinách nanosit dříví na ohýnek. Vyhrály všechny družiny, jedna měla největší hromadu ale nenalámanou, druhá měla střední hromadu středně nalámanou a třetí skupina měla nejmenší hromadu, ale nejlépe nalámanou. Společnými silami rozdělali svišti oheň a upekli si buřtíky z domova. Když jsme se dosyta najedli, vyrazili jsme směrem vzhůru. Potom svišti hráli oblíbenou hru na piráta, kdy pirát sedí se zavázanýma očima, hlídá poklad a všichni se k němu snaží připlížit. Na koho pirát ukáže, musí se vrátit na začátek. Následovala velmi oblíbená hra cukr káva limonáda a musím říct, že pozice ve kterých svišti končívali, byly opravdu neskutečné. Vynikaly obzvlášť Róza, Nella a Terezka.
Potom jsme pokračovali směrem na Závist a po cestě hráli hru povodeň, bomba a nálet. Když nějaký velký svišť zavolal povodeň, bylo nutné do desti najít nějaké vyvýšené místo, aby si vás povodeň neodnesla. Když se ozvalo nálet, bylo potřeba se ukrýt a když bomba, padnout k zemi. Zabráni do hry ztratili jsme značku, takže jsme se museli sápat do prudkého kopce, kde kvetlo něco hrozně zvláštního, protože jsme měli všichni úplně zelené boty.
Na Závistském hradišti jsme se nasvačili, jak jinak, svišti totiž svačí neustále. když si naplnili břicha, zahráli si hru na krále. Na místě ministra nejdéle setrval Hubert a když se svišti začali rozčilovat, že se ani nehne, že tam furt stojí, celkem rozumně se ohradil, že tam musí stát, když na něj nikdo zatím neházel ten míč.
No a pak jsme měli, jako vždy naspěch, poněvadž průměrná sviští rychlost je kilometr za hodinu. Takže jsme s velikým vypětím ušli celé čtyři kilometry, což zmohlo hlavně starší část výpravy. Ale vlak jsme stihli a dokonce si svišti ještě proběhli opičí dráhu na dětském hřiši nad nádražím. No a ve vlaku po mně pan průvodčí chtěl doklady, že malým svišťům není deset, ale zvolila jsem osvědčenou taktiku a vyšlo to.
No a pak jsme se rozešli úplně ucaprtaní do svých domovů. Ještě že bylo tak krásně a teplo. Děkujeme velkým svišťům, že se snažili a odvedli svůj první výlet.
A fotky zde

Vánoční schůzka (nebo vlastně mikulášská?)

Pár fotek je k vidění zde.

Co se dělalo:

1. Sešlo se
2. Šlo se
3. Došlo se na kopeček
4. Utíkalo se před čertama
5. Bálo se a brečelo se
6. Nosilo se dárečky
7. Pak se zase šlo
8. Koukalo se na kachny jak bruslej
9. A kloužou se
10. Pak se zase šlo
11. Hrálo se na hřišti
12. Málem se rozpláclo Adama
13. Pak se jelo tramvají
14. Pak se zase šlo
15. Pak se přišlo do tepla
16. Jedlo se cukroví
17. Hrálo se v herně
18. Šílelo se v herně
19. Dělaly se svíčky z včelího vosku
20. Dívalo se na sviští filmy
21. Dávaly se dárečky
22. Zpívaly se koledy
23. Hrála se taková hra jak se hraje a posílá se krabička
24. Uklízelo se
25. Šlo se domů

1. - 11., 13. - 25. Bylo veselo

Putování vyschlým mořem do Radouně

Ráno na srazu trochu pršelo, což tedy většinu účastníků moc nepotěšilo, ale než jsme se nadáli, sluníčko vysvitlo a svišťům nestačily batůžky na vrstvy, co museli odkládat. Odpoledne už bylo vyloženě horko. Po cestě svišti doprovázeni Horácem a Intošem hráli různé dovednostní hry a hlavně hádali hádanky. Například, jedna velmi zapeklitá. Má to křídla jako moucha, létá to jako moucha, vypadá to jako moucha, je to moucha. Co je to? A ještě mnoho dalších. Za každou správnou odpověď nebo splněný úkol dostali svišti jedno malé vzácné svítící céčko. Protože množství kroků některých malých nožiček neodpovídalo síle a výdrži, byli svišti nablíženi k cíli auty. Na zahradě už byly postavené stany a rovněž pár velkých svišťů. A taky pár úplně malých svišťů. Když se svišti ubytovali, byla večeře, pekli se buřty, sýry, chleby a po pár písničkách se šlo spát. Najednou vůbec nebyli unavení. A ráno v šest už zase vůbec nebyli unavení... Po snídani si svišti zabalili, na řadu přišly další hádanky, mezitím tedy někteří svá těžce získaná céčka poztráceli, jiní, šťastní je nalezli.
Také v neděli svišti museli ukázat, co v nich je a poměřovali své síly při skocích do dálky, přetahování, vytahování dědka Řepy. No a po obědě se svišti naložili do aut, odvezli kousek blíž k vlaku a šli vejletem na vlak, který stihli a dokonce si po cestě i zahráli oblíbenou, některými ne úplně pochopenou, hru na krále a dvořeníny. Kdo se chce podívat na fotky, jsou tady.

ZOO

Tak jsem se konečně dostala ke stažení fotek z foťáku, kdo bude chtít, nechť se podívá sem.
Byla krásná první teplá neděle a tomu odpovídalo i množství lidí, které se vydalo do ZOO na procházku. Svišti měli za úkol přijít v masce nějakého zvířete, což jim později umožnilo zahrát si hru, při které se snažili dát se dohromady s jinými svištími zvířátky podle vybraného kritéria. Například udělejte skupinky podle toho, co žerete, jaké a nebo kolik máte nohou, čím jste porostlí a tak podobně až nakonec udělali potravní řetězec, v němž úplně mimo byl slon. Potom si dali opravdickou malou svačinku, což Tondu přimělo k tomu, aby vyndal kus pečeného kuřete. Potom jsme koukali spolu s milionem lidí na krmení tučňáků, ale svišti byli malý a šikovný a tak se nacpali dopředu a všechno viděli. Zjistili jsme, že přesunout tolik svišťů od jednoho výběhu k druhému, bez toho, aby se promíchali s cizími a nadobro ztratili, je nadlidský úkol, tak svišti vybalili uzlovačky, které jsme svázali a vždycky jeden dospělý dostal za úkol držet lano vepředu a druhý vzadu a všichni svišti někde mezi nimi. Nevím jak je to možné, ale ten, který šel vepředu, si vždycky stěžoval, že ačkoli se jde šnečím tempem, je potřeba velmi táhnout.
Protože se stala v zoo jedné staré želvě nehoda a po zoologické zahradě poztrácela svoje malé želvičky, byli svišti požádáni, aby se je snažili najít. Místa výskytu, kde se roztržitá želva pohybovala byly vyznačeny na mapě.
Po cestě jsme občas viděli i nějaká zvířata, trochu jsme svačili a ještě hráli nějaké hry. Místo avizovaného krmení varanů viděli svišti krmení želv a vyslechli si přednášku o pavoucích, kteří do zoo přicestovali omylem s krmením, ale zalíbilo se jim tam a teď mají svoje vlastní terárium. Na konec jsme spěchali na komentované krmení vlků, což bylo jen komentování a žádné krmení, ale paní byla moc milá. Terezce se podařilo upustit masku do výběhu, což oplakala, ale nedalo se vůbec nic dělat. U východu svišti dostali za odměnu, že staré želvě všechny želvičky pochytali, každý jednu malou do opatrování. No a pak jsme se nevešli do jednoho, druhého, třetího autobusu. Nakonec se nám zadařilo a dojeli jsme na nádraží holešovice. A velmi unavení jsme se rozjeli do svých domovů.

VIDEO: Jarní výlet ke Karlovi

Video si spusť klepnutím na obrázek krále Karla!

Video: Výlet do Šárky

Video: Mikulášská ve Stromovce

Rozteklý výlet do Roztok

No rozteklý nebyl, to teda zase ne, byl pěkně zmrzlý. Zatím jen fotky, zápis možná někdy jindy...

A daší...

Neopékací výlet do Šárky

To nám to teda pěkně vyšlo! Včera opravdu přišla sněhová nadílka, takže v Šárce bylo tak 20 cm sněhu. Normálně se lednové výlety vyznačují nízkou účastí, ale tentokrát sníh vylákal sviště z doupat. Měli jsme v plánu si opéct buřtíky v restauraci Jelení skok, kde, jak Venda říkala, hoří věčný oheň. Ale nehořel. No aspoň jsme si dali čaj a polívku. A svišti byli fakt moc hodný, ani jednu polívku ba ani jeden čaj nevylili!

No tak jsme se tak brodili sněhem a kde se dal najít nějakej kopeček, tam jsme se svezli. Největší hit byl Honzův plastový snowboard, o který se svišti (ovšem ve vší slušnosti) neustále přetahovali. No a pak taky byla eskymácká honička a sněhová bitva.

Téma výletu byly Olympijské hry. Svišti nesli olympijskou pochodeň, ale ta několikrát zhasla a ve finále ji Venda zapomněla v tý hospodě. Olympijské disciplíny byly vlastně jen dvě: jízda na čas a štafeta. Víc jsme nestihli.

A to je tak všechno. Ale bylo to fajn.


Jo a poprvé byl na výletě Markův brácha Kuba, takže tímto ho vítám mezi právoplatné sviště!

Mikulášská

Tak u Fučíka, teda on už tam teď nestojí, naštěstí, ale tam kde stál, tam jsme se sešli. No a najednou k nám přišel Anděl z nebe, že prej čerti unesli svatého Mikuláše a jestli by svišti náhodou neměli trochu času a odvahy a nepomohli ho teda najít a zachránit. Svišti souhlasili... Nejdříve se děsili všeho, co bylo byť jen trochu červené nebo černé, ale nakonec statečně došli až k pavučině, kterou pro tuto chvíli obýval... Čert. Pěkně hnusnej. No a když se s Andělem domluvili, že jiná cesta do bezpečí prostě nevede jinudy než přes tu pavučinu, nebo aspoň v růžku pod pavučinou, rozhodli se svišti překonat tuto nepřekonatelnou překážku a Čert jim za odvahu rozdal nějaké sláďury a pod vedením Anděla pokračovali v cestě. Na dalším dětském hřišti, ti čerti jsou mi nějací hračičkové, čekal další, ještě odpornější Čert. A že prej tudy, přes tuhle lávku a pod touhle prolejzačkou a do tohodle domečku a pak že budou svišti moct jít. Tak svišti zdolali další překážky a už jim v cestě nic nepřekáželo. Hurá na obra, teda na svatýho Mikuláše. Našli ho pověšenýho na starém tisu, chudák tam visel a nemohl dolů, jen společnými silami ho mohli svišti přitáhnout, aby ho mohli odepnout. Ukázalo se, že všechny sviští síly prostě nestačí a tak to Anděl nějak ukecal s tim prvnim Čertem a dobro zvítězilo nad zlem a svatej Mikuláš a s ním i nadílka, byl zachráněn.
Tak si svišti rozdělili spravedlivě kořist a posilněni pokračovali do rodinného centra na letné, kde bylo připraveno promítání svištích filmů. Než je ale shlédli, zahráli si tradiční hru s krabičkou, co se posílá a když přestane hrát hudba, u koho se krabička zastaví, ten ji otevře a vylosuje si jeden úkol, například třikrát oběhnout velkého Kubu. Pak si rozdali dárky, drobně se občerstvili a začalo promítání. Když skončilo promítání, každý rodič, co přišel, vyfasoval příslušný počet svišťů a dvd s filmy a pak alou domů.
A fotky jsou zde

Dračí výlet

Pro zvídavé rodiče jsou fotky z dnešního výletu ke shlédnutí zde. Zápis přijde časem...

Mšelý král

Tak nejdřív fotky, ty jsou zde.
Zápis bude přibývat postupně. Pokus o zvýšení návštěvnosti webu :-) Fotky nejdou úplně za sebou, jsou ze dvou foťáků (díky Šimone), ale oni vám svišti řeknou. Pokusím se ke každé připsat o co jde.
Tak cesta vlakem byla celkem v klidu, kupodivu nebylo úplně obsazeno. V Mělníce, kde jsme přestupovali a měli hodinu a půl, nás Čenda naučil novou bezvadnou hru, prý se na to těšil už od úterý. Hra se jmenovala Kopřivo, kopřivo a byla to vlastně hra na honěnou. Zabavila na dlouho. Pak nás ještě Viktorka naučila Přes zlaté jezero přejde ten, kdo má... světlé vlasy. Trochu pan Čáp ztratil čepičku, ale o hodně komplikovanější, takže bylo trochu nad naše síly to hrát. Ale zapomněla jsem zmínit jednu vypečenou hru z vlaku, kdy každý svišť dostal nějak barevnej papírek a když se řekla barva toho papírku, posunul se vlevo, kde buď bylo volno, nebo už tam někdo seděl. Když nastala zmíněná situace, sedl si mu na klín. To jsme se nasmáli.
Motoráček nás pak dovez do Mšena, kde jsme okoupili dětské hřiště před školou a snědli Šimonovy řízky. Když nám pan školník přinesl klíče, ubytovali jsme se v tělocvičně a rovnou svišti zkusili některá cvičební zařízení. Pak zase šli ven na hřiště, kde se až do úplného vyčerpání oddávali kolektivnímu vytváření hluku. Po večeři, měli jsme k dispozici učebnu vaření, luxus ze sedmdesátých let na půdě, si svišti vyčistili zoubky a hajdy do spacáků na žíněnky. No usnuli pozdě. O to dřív ráno vstávali :-(
Ráno jsme vyrazili na výlet. Dáša byla tak hodná a část svišťů převezla přes město, tak jsme se sešli až na hřišti. Tam jsme zahájili boj O mšelého krále. První disciplína byla houpačkový běh, neboli běhání přes výmoly na čas. Potom následovaly velmi úspěšné šlapačky, neboli chůze po kůlech. Naštěstí se zranili jen kluci Brožovi. Pod obří muchomůrkou si při svačince svišti zkusili odhadnout jak dlouho trvá minuta, kolik je 15 centimetrů a odhadnout délku 20 centimetrového klacíku. Zmíním taky soutěž zaměřenou na pozornost, která probíhala průběžně. Např, kolik lidí jsme potkali, kolik laviček, jaký byl letopočet na kameni... Pak jsme si udělali oheň a buřty, netuším proč, ale svišti mají pořád hlad. Na stejném místě jako loni jsme si pak zahráli na schovávanou. Buřty jsme zajedli zmrzlinou na náměstí. Pak už v tělocvičně a na dětském hřišti svišti nacvičovali nějaké divadlo a starší svišti, Ema, Háňa a Marek připravili menším bojovku, která se měla uskutečnit po večeři. Když jsme se navečeřeli, zahráli jsme si ještě hru Žer Anča, žer! Videozáznam pořízen, na Youtube uložen. Jeden házel kostkou a snažil se hodit šestku, když se mu to podařilo, vydal se na dlouhou cestu po židlích. Postupným rychlým přesedáváním se dostal až k talíři s brambůrkama, které jedl vidličkou. Jedl jen tak dlouho, dokud ho nějaký jiný nevyšoup. Chudák Vendulka a Rozárka, obrečely, že nestihly sníst ani sousto. Pak byla bojovka a pak šli spát.
Ráno vydrželi celkem dlouho. Po snídani, musím tímto poděkovat všem maminkám, co poslaly buchty, koláče, bábovky... jsme si zabalili, trochu uklidili, v tělocvičně ještě proběhli opičí dráhu a tentokrát hodný Horác nás po částech odvozil do bludiště u Mšena. Tam jsme se rozdělili na tři skupiny a ztratili se. Naštěstí jsme se zase našli, mohli spojit naše zásoby a pak pojíst. Zase. No a pak jsme běželi na autobus. Po cestě ještě házeli na Marčana a bzučeli. V autobuse jsme zabrali strategická místa vzadu. Mšelého krále získala Ema. Když nás autobus na nádraží Holešovice vyplivnul, byli jsme vařený. A tak jsme se vařený a smažený rozešli do svých studených domovů.

Ďábelsky militantní výlet do Ďábličáku

Než se nahrají fotky, napíšu ve stručnosti, jak jsme se měli. DOBŘE. Fotky jsou tady.
Sešli jsme se na Ládví a snažili jsme se přesvědčit sviště, že je opravdu hloupost ničit ty pistolky a samostříly dřív, než si s nima zahrajeme nějakou hru. Měli jsme totiž obavy o kvalitu výrobků, což se tedy ukázalo jako neopodstatněné, až na jeden zlomený samostříl a ztrátu tří nenahraditelných nábojů, všechny zbraně vydržely funkční.
Po cestě jsme si zahráli takovou vypečenou Foglarovku. Svišti se snažili ztratit klacík. U toho se ovšem snažli přistihnout někoho jiného, aby jemu se klacík ztratit nepodařilo. Vyhrál asi Kuba, kterej ztratil klacík dřív než Horác podrobně vysvětlil pravidla a pak ztratil myslím asi pět klacíků. Na Kobyliské střelnici jsme se teda dlouho nezdrželi, moc se nám tam nelíbilo, navíc jsme se tam moc nehodili. Hned co jsme vlezli do lesa, svišti chtěli svačit a střílet, takže jsme to zapíchli asi po třechstech metrech, kde jsme svišťům, zatímco svačili, museli vytvořit pyramidu z plechovek, na kterou potom stříleli. Matyášovi se dokonce podařilo pokácet celou pyramidu jednou střelou. Špatně si ovšem nevedl nikdo. Potom jsme se přesunuli hlouběji do lesa, kde jsme hráli na schovávanou a Robert mezitím vytvořil střelnici jak na pouti. Visela tam spousta dobrot, které většinou šly pro svou velikost pohodlně trefit. Mikuláš si ovšem vybral bonbony, které na střelnici stály a sestřelit se mu je nepodařilo.
Následovala hra, na kterou se svišti těšili nejvíc. Obměněná hra na máje. Rozdělili se na dvě skupiny. Na Piráty a na Čechy, podle vlajky, kterou někde schovali. Druhá družina se jí snažila zmocnit. Důležitou roli hrály zbraně. Kdo byl trefen, šel si výměnou za drobný úkol obnovit život. Intoš neumí vyjmenovaná slova po v. V jednu chvíli se sešly Dorotka, Majda a Terezka a vytvořily krásné trio zpívající Skákal pes. Už si nepamatuji, která družina vyhrála, ale skončilo to 2:0. Konvoj vezoucí strašně důležitou věc (kus dřeva) svišti projít vytyčeným úsekem nenechali a zcela bez zábran a strachu nás postříleli. Na dětském hřišti jsme se nasvačili, jak jinak, aby měli svišti sílu na hru na shnilé švestky a hrušky. Potom si zacvrnkali kuličky. Proběhla taky jedna neorganizovaná přestřelka s opevněním. Po cestě na metro jsme si ještě zahráli na konvoj a Komár čára čokoláda čaj rum bum. Svišti nejen že museli zastavit, když se ozvalo bum, ale navíc nesměli stát na čáře. Dobrá obměna :-) A zabráni do hry jsme si ani nevšimli, že už máme být na srazu s rodiči, takže jsme pak pospíchali. Ačkoliv nebylo moc teplo, nesvítilo sluníčko, tak nám bylo hezky.

Posázavským pacifikem do ... Vlčí rokle

Kdyby se dneska našel někdo, koho zajímají aktuální fotky, tak jsou k nahlédnutí zde. Zápis dodělám někdy později, až u toho budu mít co pít. Maucta
Na nádraží Braník jsme se sešli celkem brzo ráno a to v opravdu rekordním počtu. Odjeli jsme vlakem do... po cestě k velkému pobavení všech cestujících svišti zpívali Severní vítr je krutý (vlčí tematika) někdo trefně poznamenal, že to zní spíš jako vlčí vytí než zpěv. Vzhledem k tomu, že ve vlaku nefungovalo nouzové osvětlení, všechny tunely po cestě si svišti moc užili.
Když jsme vylezli z vlaku a vydali se na pochod, narazili jsme na posed a nemohl by to být sviší výlet, aby na něj všichni nechtěli vylézt. Takže byla provedena zatěžkávací zkouška a uděleno povolení pro ztékání posedu. Na další zastávce se zjišťovalo, kdo ze svišťů má lepčí vlčí předpoklady a to při hře na vlka (známou spíše jako na piráta, případně pasáka), kde bylo potřeba prokázat dobrý sluch a při následování provázku omotaného kolem stromů zase dobrý hmat a obratnost. Jako obvykle se pár svišťů omylem vrátilo na začátek, takže píšťalku na konci našli později. Mezitím tak nějak pořád pršelo, poprchávalo, no prostě počasí, že by ani vlka nevyhnal.
Mezi tím svišti samozřejmě nepřetržitě svačili.
Na další zastávce se testoval vlčí čich. Úkolem bylo se zavázanýma očima poznat co nejvíce vůní. Teda vůní, prostě měli poznat, že to k čemu čmuchaj je chleba, pomeranč, jehličí, čaj a syrečky. Postupně. No a pak jsme narazili na vlčí stopu, což bylo vzhledem k blízkosti Vlčí rokle nasnadě. Svišťům se povedlo vlka vystopovat a na místě se poučili, že není vždy až tak důležité být někde v něčem první, neboť podle vlčích zákonů ten nejrychlejší ostrouhá.
A pak už jsme měli co dělat, abychom obvyklým svištím tempem stihli vlak a protože svišti tentokrát zrychlili, stihli jsme si dát na nádraží i pití.
A pak jsme ve vlaku, v teple úplně zčervenali a někteří ztuhli. Svišťům se rozdaly odměny a všichni byli spokojený.
Tož zase příště.

Hra po Vyšehradě

Tak jsme vám takhle jednou šli na Vyšehrad a představte si, nikdy jsem si toho nevšimla, ale vyrostly tam čtyři přístavy. Antverpy, Sevastopol, Saint Tropez a Sydney. Tyto čtyři přístavy spolu čile obchodovaly a snažily se vydělávat na nebohých obchodních lodích, které vozily zboží tam a zpátky a taky občas někam jinam. Čím vícekrát bylo nějaké zboží procleno, tím mělo větší hodnotu.
Nebohé obchodní lodě se občas staly kořistí pirátů. Ti jim sebrali všechno zboží a někde ho potajmu ukryli, nejlepší skrýš asi byla v krabičce od cigaret v odpadkovém koši. Na pořádek na moři dohlížely torpédoborce, které občas nějakého piráta chytily a obraly o všechno zboží, co měl u sebe, případně hledaly tajné skrýše. K velikému překvapení, těsně, ale přece, vyhráli piráti, ale tak už to asi na světě chodí.
Po svačině jsme se stali obětí přepadení, kdy se svišti domluvili a všichni najednou na nás zaútočili sněhovými koulemi, kdo neuměl házet, vyráběl koule pro ty, kteří měli mušku lepší.
Potom jsme se vydali prozkoumat pevnostní valy hradu Všehradu. Pevnostní valy byly z větší části opatřeny spojovacími chodbami a kasematy, sloužícími jako sklady střeliva a potravin. Největší z těchto prostor, dnes zvaná Gorlice (330 m², výška 13 m) se nachází v nitru bastionu č. 33. Tam jsme nešahali na originály soch z Karlova mostu a protože tam byla krásná akustika zazpívali svišti pár písní. Po cestě zpátky paní průvodkyně zhasla a my museli tmavou chodbou, k orientaci nám musely stačit drobné prosvětlovací otvory ve stropě.
A protože byla trochu zima, dali si svišti ještě závod v bludišti. Někteří se zahřáli opravdu hodně, neboť se uprostřed někde zamotali a běželi zpátky, tak to měli dvojitě.
No a pak jsme šli domů. Fotky jsou tady

Vánoční výlet

Tak výlet jsme začali tím, že jsme se nacpali do první třídy odkud nás pan průvodčí vyhodil. Venku svišti dostali různé masky, což bylo velmi fotogenické, takže omluvte zvýšené množství pořízených záběrů.
Po cestě svišti hráli hru zvanou Dvacet, která spočívala v tom, že když nějakej dospělej zakřičel DVACET!!! všichni se běželi schovat. Potom se ten dospělej rozhlédl, koho spatřil jmenoval, třeba žirafo, růžovej Batmane, voso a ti, co zůstali ukryti na povel vyrazili a kdo byl u něj první, vyhrál. Nejlépe se schovávala Vendulka viz foto a Toník, kterej občas během schovávání zapomněl, že se schovává.


Když jsme dorazili k Lucce, našli svišti stromek ozdobený jen pro ně barevnými pastelkami. Potom si puštěli doma lodičky se svíčkama. Zazpívali jsme si nějaké koledy a rozdali dárečky. Po svačince byl nejvyšší čas vyběhnout ven, v rychlosti vyprskat nějaké prskavky a vyrazit směrem k autobusu. Tam byl problém udržet některé sviště vzhůru... no a fotky jsou ke zhlédnutí zde

Kuba a Terezka se překřikují, máma zapisuje:

Byli jsme na svištím vejletu. Nejdřív jsme jeli vlakem, pak jsme šli pěšky. Dlouho.
Dlouho jsme šli do kopce asi 100 nebo 1000 metrů vysokýho a došli jsme do takovýho lomu, co se podobá spíš nádraží. Tam jsme čekali a pak nás odvez malej dětskej vláček a pak jsme jeli nazpátek. Ten vláček nás zavezl jako pod skálu a tam byla taková vyhybka, mašina na ní najela, odpojila se od Terezčinýho vagonu, zajela za nás a připojila se k mýmu vagonu. Celkem tam byly 3 vagony. Byli tam Svišti i cizinci z jinejch zemí. Anglický nebo japonský. A pak jsme šli pěšky do tunelu, ve kterým jsme šli a koukali na stovky mašin a jednu sanitku, který příští sobotu všechny vyjedou. A pak jsme šli a uviděli jsme gong. Hagenův. Terezka: „Já jsem si nezazvonila. Oni volali potom Hagene, přijď si pro mě, a já jsem se bála.“ Kuba si zazvonil třikrát. Hagen ale nepřišel. Terezka: „On byl jenom z kosti a ta kost se hejbala.“ A viděli jsme netopýra. Terezka jednoho a Anča dva. Pak jsme šli na autobus a jeli jsme domů. Terezka nejvíc šla s Vendulkou a Vednou. Kuba nejvíc s Mikulášem, Matýskem, Štěpánem, Markem a Vaškem. Ještě tam byly Dorotka, Anča a Majda. Mazalka tam nebyla.
Terezka: „Líbilo se mi tam, i když jsme tam nespali.“
(zapsáno 18.10.2008)